Dobré věci toužím posílat dál

Lenka Kuhar Daňhelová žije v Berouně, který si po příchodu z Bruntálska velmi oblíbila. Spolu se svým manželem, Slovincem Petrem Kuharem, pořádají mezinárodní literární festival Stranou – evropští básníci naživo. Tento velkolepý projekt již deset let dává básníkům a literátům z evropských zemí možnost setkávat se a vyměňovat si své zkušenosti. Zároveň, díky překladatelské činnosti, také rozšiřovat dobrou literaturu i do ostatních zemí v Evropě.

* Ovládáte asi šest jazyků. Napsala jste čtyři básnické sbírky a jeden román. Překládáte knihy. Jste výtvarnice a pracovala jste řadu let v oblasti ekologie. Co jste vlastně vystudovala?

Absolvovala jsem střední zemědělskou a obchodní školu. Vyšší vzdělání jsem si z důvodů rodinných nemohla dovolit. Rozhodla jsem se tedy studovat sama bez nějakých formalit.

Nedávno mě přesvědčoval manžel, abych si vysokou školu dokončila, ale přece to nebudu dělat jenom kvůli tomu papíru. Navíc právě teď se nacházím v období plné síly, kdy mohu nejintenzivněji zúročovat všechno, co jsem se naučila – a to nebude trvat věčně.

* Jakým způsobem jste se věnovala ekologii?

Pracovala jsem několik let v ekologické farmě v Jeseníkách. Pak jsem se věnovala koním, tahle epizoda ale netrvala dlouho, protože jsem se střetla s úplně odlišným pojetím chovu koní, než byla moje představa. Odešla jsem tedy do lokálních novin, v nichž jsem se věnovala místní politice i ekologii. V té době jsem žila na Bruntálsku, kde se po povodních objevil staronový problém se stavbou přehrady Nové Heřminovy – to bylo moje téma. Když noviny skončily, nastoupila jsem do ekologického sdružení Arnika, kde jsem se této problematice dál věnovala. Nešlo jen o to, zabránit přehradě, ale najít lepší alternativu. Zajímaly nás i přesahy, iniciovali jsme studii alternativních protipovodňových opatření, ta se také realizovala, plánovali jsme sociologickou studii o tom, jaký mají taková rozhodnutí vliv na obyvatele, kteří musí opustit své domovy. Mnohdy to byly velice smutné osudy. Napsala jsem i dvě publicistické knížky Nové Heřminovy a Jak žít s povodněmi.

* V Berouně žijete dvanáct let. Narodila jste se však v Krnově. Jaká byla vaše cesta z Moravskoslezska do Středních Čech?

Ostravské pobočce Arniky se přestalo dařit finančně, museli jsme ukončit činnost, zůstalo jen několik neplacených dobrovolníků. Nemohla jsem na Bruntálsku sehnat práci, přitom se mi ale vůbec nechtělo odejít z hor. Za prací jsem ale musela. Říkala jsem si, v Praze bych to nepřežila, musím najít něco menšího. Nakonec jsem se rozhodla pro Beroun. A bylo to velmi šťastné rozhodnutí. Ty nádherné kopce tady, a dokonce i krajina je tu členitější než u nás v horách. Okolí Berouna je krásné a do lesa to mám pár minut.

* Věnujete se tolika činnostem, že nevím, na co se vás dřív ptát? Pořádáte spolu s vaším manželem Petrem Kuharem mezinárodní literární festival Stranou – evropští básníci naživo. K tomu se ještě vrátíme. Nejdříve se však zeptám na vaši vlastní literární a překladatelskou tvorbu. Kdy jste začala psát verše?

Už hodně brzy. První ucelenou sbírku jsem napsala při opouštění Bruntálu, ale vyšla až v roce 2010, nespěchala jsem. Chtěla jsem se osobně vyrovnat se zvláštní zkušeností z tohoto místa, proto má sbírka název Pozdrav ze Sudet. Panovala tam podivná atmosféra lhostejnosti a nevraživosti lidí vůči jiným, neschopnost najít k tomuto kraji vztah, přestože je krásný.

* Jedna z vašich sbírek má název „Její bolest“. Proč právě takový?

Měla jsem dva psy – fenky. První jsme našli v Krnově na nádraží a nechali si ji. Pak přibyla druhá, basetka. Jenže ta starší v době stěhování začala marodit, měla rakovinu a nemoc rychle postupovala. Druhá fenka po její smrti zakrátko odešla za ní, v podstatě zemřela žalem. Obě byly neuvěřitelně statečné a snášely bolest způsobem, že je dodnes obdivuji. Tehdy jsem prožívala velmi těžké osobní období, vše jsem vnímala daleko intenzivněji. „Její bolest“ je pokusem přiblížit se tomu, co ti psi museli prožívat a snášet, aniž by tím člověka zatěžovali. Snaha pochopit můj vztah k nim a jejich vůči mně a současně reflexe bolesti jako takové, cesta k poznání bolesti toho druhého. (Pozn. redakce: Hezky to vyjadřují verše - čímpak se liší/ její bolest od tvé/ snáší ji lépe/ než ty pouhé/ pomyšlení na ni.) Má poslední sbírka se jmenuje Hořem. Raději bych, kdyby nikdy nemusela vzniknout, napsala jsem ji po smrti své maminky. Ohmatávám svůj vztah k ní, přemýšlím o jejím životě, pojmenovávám svoje hoře, kterým se ale musím prokousat, abych mohla pokračovat. Ten proces trvá rok, urychlit se to nedá a vyhnout se tomu je nebezpečné, protože vás to stejně jednou dostihne.

* O čem pojednává váš román Cizinci?

To je téma, které mě stále zajímá a fascinuje. V popředí je vztah dvou lidí, ale v podstatě je zde vyjádřena naše neschopnost komunikace. Ačkoliv jsou spolu dva lidé, kteří by si měli být nejblíž, chodí kolem sebe jako cizinci, nevnímají se.

* Je těžší napsat román než sbírku veršů?

Těžko říct, myslím, že nejsem prozaik. Píšu a publikuji sice také povídky, ale těžko dokážu udržet tu dlouhou nit románu. Takže mně vyhovuje spíš poezie. Ráda ale romány překládám.

* Vaše překladatelská činnost je velmi bohatá. Kolik knih jste přeložila a z kolika jazyků?

Nejvíc překládám ze čtyř jazyků – polština, slovinština, francouzština a italština. Když se doberu k něčemu dobrému, mám v sobě touhu poslat to dál, proto jsem se těm jazykům snažila naučit. Překládám moc ráda. Celkem se jedná již o patnáct titulů, další brzy přibudou.

* Jaká je vaše výtvarná tvorba?

Hodně jsem se zabývala malováním – nejvíc olej a akvarely. Měla jsem malování moc ráda. Pak mě ale zcela pohltila literární a překladatelská činnost.

* Nyní k již zmíněnému festivalu, pořádanému v Berouně i v Praze. Jak, a kdy vznikl?

V roce 2004 jsem byla pozvána na velký mezinárodní festival Pobocza (Krajnice) do Polska. Organizátor festivalu vydával i časopis a dostal nápad, že by mohl být ve dvou jazycích, v polštině a v češtině. Přizvali mě, abych se stala redaktorkou české verze. Později se přidali ještě Slovinci a Srbové. Měli jsme ambice překládat ze všech do všech evropských jazyků, ale plán se nezdařil. Vedlejším efektem ale bylo, že jsem v Berouně s přáteli založila sdružení a zorganizovali jsme podobný literární festival u nás. Zatímco ten v Polsku už skončil, náš letos oslaví desáté výročí.

* Můžete jmenovat některé z významných hostů festivalu?

Bylo jich hodně a všichni jsou špičkoví, zmíním snad jednoho z nejvýznamnějších současných polských básníků, Ryszarda Krynického, pak Genowefu Jakubowskou Fijałkowskou, francouzsko-izraelského autora Emmanuela Mosese, slovinskou Stanku Hrastelj a Marka Kravose, letos přijede rakousko-slovinská autorka Maja Haderlap… a to vůbec nemluvím o českých autorech. A vždy, když nějaké jméno vyslovím, je to na úkor deseti dalších, stejně tak pozoruhodných, takže už přestanu. Řadu vynikajících českých tvůrců představujeme také na pravidelných literárních večerech, které pořádáme ve spolupráci s MKC Beroun vždy poslední úterý v měsíci.

* Pořádáte festival v nějakém pravidelném termínu, třeba měsíci?

Vždy druhý týden v červnu, letos proběhne ve dnech 6. až 10. června.

* Zúčastnila jste se mnoha mezinárodních literárních festivalů v zahraničí. Jsou si hodně podobné nebo vás některý mimořádně upoutal?

Nadšená jsem byla básnickým festivalem Lirikonfest ve Slovinsku, ve Velenje, také proto, že jsem se zde seznámila se svým Petrem. Byl to nádherný festival a bylo poznat, že Slovinci podobným akcím přikládají velkou důležitost. Hodně barvité to také bylo třeba v Bělehradě, krásné festivaly jsem zažila v Rakousku.

* Chystáte vydání nějaké další vaší knihy?

Připravuje se překlad mé básnické sbírky v Itálii, snad vyjde letos. Přeloženy jsou sbírky do polštiny a slovinštiny, ale nespěchám, to už je práce překladatele a potenciálního nakladatele. Co se týká nové tvorby, tak musím nejdříve dokončit rozsáhlé překladatelské dílo o historiografii alchymie, na kterém pracuji již druhým rokem. Pak se teprve budu moci soustředit na něco jiného.

* Co považujete v životě za nejdůležitější?

Řekla bych zvědavost na dění ve světě a schopnost stále se divit. Když tohle člověk ztratí, může se z něj stát cynik. A to je podle mne to nejhorší, co ho může potkat. S tím souvisí i zájem o kulturu, aby člověk neztratil svou tvář a schopnost chovat se kulturně, i když ho třeba umění jako takové nezajímá.

* Jaký je váš vzkaz čtenářům?

Hodně přemýšlím o tom, jak se dnes lidé nechávají snadno vyvést z míry a vystrašit tím, co jim vlastně vůbec nehrozí. Tak aby se nebáli, protože strach je velmi dobrý nástroj manipulace.

Text + foto: Petr Petříček.