Kronos: čekání na senzaci

Už dlouho čtenáři nečekali na podobnou literární událost s takovým napětím. Vydání totiž předcházely zprávy, že se jedná o nezvykle otevřenou a intimní Gombrowiczovu zpověď – a kdo jeho tvorbu zná, ví, že pikanteriemi ze svého osobního života dokázal velmi rafinovaně provokovat – často také proto, že nebylo možné rozlišit, co je skutečnost a co fikce. 

Kronos začal Gombrowicz psát pravděpodobně v roce 1952. Tehdy si uvědomil, že ne všechno může zveřejňovat ve svém „veřejném“ deníku, jehož ukázky publikoval časopisecky; druhý deník, který se rozhodl nazvat Kronos, měl proto sloužit k zapisování osobních věcí, které chtěl uchovat v paměti. Měl být tajným, soukromým doplněním Deníků. Rita se o jeho existenci dozvěděla v roce 1966 a pochopila, že má pro Gombrowicze nedozírnou cenu; kladl jí na srdce, aby v případě požáru hleděla zachránit Kronos a smlouvy s nakladateli.

Kdo je ovšem zvědavý na nějaké dopovězení jeho zážitků, líčení vztahů s ženami i muži, popisy chorob, které po divokých sexuálních dobrodružstvích následovaly, jakož i skandálů, které zhusta vyvolával, bude zklamán. Všechny tyto příhody obvykle zhušťuje do jednoslovných hesel, z nichž bychom dost možná ani nevytušili, oč jde, kdyby nebylo poznámky pod čarou, vyjasňující událost. Daleko víc než o vylíčení svého duševního rozpoložení a vnitřního světa se snaží všechny tyto vnější události časově zařadit.

Paradoxně nejvíc se člověk dozví prostřednictvím Rity v její poutavé předmluvě. Vypovídá v ní o svém vztahu ke Gombrowiczovi, o společném životě, o tom, jak ji v době své nemoci postupně zasvěcoval do tajů nakladatelských smluv a účtů, jak pečlivě dbal, aby se v literatuře neobelhávalo. Spisovatelova žena otevřeně přiznává, že rozhodování o zveřejnění Kronosu v jeho úplné podobě pro ni nebylo jednoduché. Zvláště těžké pro ni bylo nevypouštět určité pasáže, v nichž pojednává o jejich vztahu – těžce se smiřovala s tím, jak je svým mužem v daných situacích viděna a popisována, s faktem, že se stává objektem jeho studia. Co je však při četbě zřejmé, že její přítomnost v Gombrowiczově životě pro něj byla bytostně důležitá. I při použití minima slov a suchém výčtu událostí je jejich společný život, zpočátku komplikovaný vztah mistra a jeho žačky, později pacienta a jeho ošetřovatelky silně vyexponovaný a plastický. Spisovatelova žena nakonec po dlouhém boji sama se sebou došla k závěru, že deníky musí zveřejnit v jejich úplné podobě.

Podobně důležitou roli v knize sehrává doslov Jerzyho Jarzębského. Erudovaný znalec Gombrowiczowy tvorby vypovídá o obtížích, které jako editor musel řešit, o bezmála detektivní práci, kterou znamenalo rozšifrování rukopisu (jak obtížná práce to musela být, si může čtenář představit z faksimile některých stránek rukopisu) a jeho okomentování (poznámky v knize jsou dílem nejen Jarzębského, ale také Rity Gombrowicz a Klementyny Suchanow). Stejně tak nabízí interpretaci u motivů, které v Kronosu převládají. 

I se znalostí Gombrowiczova díla a jeho Deníků se čtenář bez vysvětlivek neobejde. Při rekonstruování své minulosti a komentování přítomnosti je spisovatel neobyčejně skoupý na slovo. V zápisech nacházíme jednotlivé popisy bez širších souvislostí, spoustu zkratek, mnoho příjmení nebo jen křestních jmen bez dalších údajů. Události nebo rozpoložení, které autor považuje za nutné zachytit, působí ve své maximální stručnosti jako výstřely z pušky. Záležitosti týkající se tvůrčích aktivit se prolínají s nejosobnějšími poznámkami a hned zas aktuálním stavem počasí. V jediném tahu shrnuje recepci svých děl, překlady textů, přátelská setkání, tělesné obtíže, chudobu, sexuální příhody se ženami i muži, nudu, pocit promarněného času.

Málomluvné zápisy převládají především v první části textu. Poznámky z období dospívání a studií jsou velmi stručné, časem různých faktů, které se vynořují z paměti, přece jen přibývá, nadto se objevuje vždy jakési shrnutí celého roku, v němž spisovatel komentuje především svůj zdravotní stav (obvykle špatný), finanční situaci (často stejně tak neutěšenou), erotické aktivity (tady už bývá situace proměnlivější) a končí obvykle komentářem, že uplynulý rok nebyl nic moc. V zápisech převládá skepse z vědomí stárnutí a chátrání těla, které ho stále častěji zrazuje, jakož i z nemožnosti ovlivnit, co se děje s jeho dílem. Nemoci a vědomí blížící se smrti se časem stávají převládajícími tématy – až ke konečnému umlknutí, k posledním zapsaným slovům, k přerušení poznámek bezmála v půli slova.

Síla a provokativnost Kronosu spočívá v jeho mimořádné formě. Autor s odzbrojující a bezohlednou otevřeností vypisuje nejdůležitější fakta svého života, s pedantickou disciplinovaností vyjmenovává událost po události – často v heslech, jejichž obsah je znám pouze jemu samotnému. Takové lakonické poznámky pak mohou svádět k nesčetným domněnkám a dohadům, přičemž čtenář může jen doufat, že se blíží skutečnosti – aniž ho o tom kdokoli ujistí.  

Četba samotného deníku může být pro mnohého čtenáře překvapením, pro leckoho dokonce možná zklamáním. Víc se totiž dozví ze zmíněných textů a poznámkového aparátu než ze zápisků samotných. Spisovatelova žena Rita však dává ve své předmluvě jasný návod, jak knihu číst: „Je možné číst Deníky bez Kronosu, ale opačně to možné není.“ Pokud se čtenář skutečně touží dozvědět o autorovi knih Ferdydurke či Trans-Atlantik co nejvíc, udělá nejlépe, když bude číst obě knihy současně.

Lenka Daňhelová

→ Witold Gombrowicz: Kronos. Vydalo Wydawnictwo Literackie, Krakov 2013, 460 stran.