Pokud mě báseň nikam neposune, něco mi neotevře, nemělo smysl ji psát

27.06.2013 09:53
Opičí revue, autorka rozhovoru Denisa Pokrývková, 15/06/2013.
 
O Lence Daňhelové jsme psali už v souvislosti s Básnickými hlasy, kde vystoupila se svými básněmi ze sbírky Její bolest (Protimluv, 2012) i dalšími texty. Připomněli jsme také její překladatelskou činnost, která rozhodně není zanedbatelná. V tuto chvíli se věnuje především organizaci festivalu Stranou, jehož šestý ročník začíná 12.6. Témat pro rozhovor bylo tedy více než dost.
 
 
Není to tak dávno, co jste přijala pozvání na opavské Básnické hlasy, jak byste porovnala čtení v Opavě, Ostravě a čtení ve větších městech?
 
To je těžké porovnávání, závisí to případ od případu, nejde totiž jen o město, ale především o publikum a to bývá velmi proměnlivé. Může se vám stát, že čtete ve velkém městě, ve slovutné literární kavárně a přijde sem hrstka lidí a ještě vás berou jen jako kulisu. Anebo naopak při tak malém počtu lidí zažíváte silné spříznění, protože se na vás soustředí a napojí se na texty na úrovni, na jaké se to podaří jen málokdy. Někdy přicházejí básníci, jindy studenti, jindy lidé, kteří si přejí, aby je člověk pobavil. To všechno se na náladě večera podepíše. Připadne mi, že vůbec nejsilnější atmosféra může vzniknout v sále plném studentů, tedy, pokud skutečně přijdou o své vůli. Něco neopakovatelného jsem zažila v Divadle Kampa před třemi lety, kde si večer zorganizovali sami studenti. Hlediště bylo do posledního místa plné a slyšela byste spadnout špendlík. Vystupovali jsme tam tehdy s Irenou a Vojtou Havlovými, oni mé čtení doprovázeli hudebně – a měla jsem pocit, jako bychom posluchače uhranuli. A podobné to bylo na Básnických hlasech v Opavě.
 
Při svém čtení jste zmínila, že se nevnímáte jako básník, ale spíše zaznamenávač – jak si tyto pojmy definujete?
 
No tak především se snažím moc nežvanit. Tím nechci říct, že básníci žvaní. Sdělení je pro mě důležitější než forma. Ale to sdělení nesmí být banální. Události, které nás jako lidstvo potkávají, jsou dost podobné, naše zážitky nejsou tak jedinečné, jak si leckdy myslíme. Důležité je, co s námi udělají, zda nás nějak změní. A moje psaní, to je pokus zaznamenávat tenhle proces. Samozřejmě riskuji, že se budu opakovat, že do té banality sklouznu. I přes to, že se snažím být poctivá, nic nepřikrašlovat nebo nemoralizovat. Pak je důležité, abych takovou špatnou báseň rozpoznala a nepustila ji dál. Nechala si ji jen pro sebe, abych se sama sobě někdy v budoucnu mohla zasmát. Pokud mě báseň nikam neposune, něco mi neotevře, nemělo smysl ji psát. Ale když se tak zevrubně zabývám obsahem, nechci tím říct, že kašlu na formu – báseň musí mít svůj rytmus, melodii. Jen by to nemělo být plané krasořečnění. To je pak k ničemu.
 
V Opavě zaznělo i to, že Slovinci mají k dispozici lepší antologii české poezie než my, proč si myslíte, že to tak je? A v čem konkrétně ty rozdíly mezi antologiemi jsou?
 
To je trochu nedorozumění, nemyslím si, že mají Slovinci lepší antologii české literatury než my. (I když, na druhou stranu, ve Slovinsku vycházelo a vychází mnoho českých titulů, především beletrie – myslím, že Slovinci mají o naší literární tvorbě velice slušný přehled.) Pravda, nedávno ve Slovinsku jedna antologie české poezie vyšla, ale té vytýkám jeden zásadní nedostatek – je v ní zastoupena pouze jediná básnířka. Nevím, čím to je, zda byl pevně určen počet autorů, ale to je celkem jedno, výsledek je, že důležitou součást české literatury tato kniha naprosto pomíjí. Daleko bližší je mi antologie české poezie, která vyšla u nás v nakladatelství dybbuk a autory pro ni vybíral Leszek Engelking, tedy polský překladatel. Tam mi nikdo nechyběl. Pravda, tato antologie je daleko rozsáhlejší. No ale...
 
Pokud jde o antologie slovinských básníků, které vyšly u nás, tak tady máme naopak neobvyklou hojnost, když uvážíme, že Slovinsko má dva miliony obyvatel. Za posledních dvacet let je to pět antologií. V té naší poslední, šesté, jmenuje se Padesáti hlasy hovořím, jsme se s Petrem Kuharem  snažili přinést přehled toho, co v češtině ze slovinské literatury vyšlo – a je toho opravdu moc. Překladatel František Benhart a potom jeho studenti, dnes sami výborní překladatelé, udělali pro popularizaci slovinské tvorby strašně moc. Myslím, že dost o tom vypovídá i fakt, že loni mohli slovinští autoři zaplnit program festivalu Měsíc autorského čtení. I když to je spojeno nejen s prací překladatelů, ale také s podporou kultury v dané zemi. Donedávna měli slovinští autoři ve své zemi výhody, o kterých se nám tady ani nesní.  Bohužel, změna politické situace přinesla velké škrty v kultuře, jejichž devastační účinky se projeví až za několik let – teď se ještě ze setrvačnosti pokračuje a navenek se zdá, že se nic tak strašného neděje. Je mi to moc líto, protože ke Slovinsku jsme vždy vzhlíželi a přáli si jejich příkladu následovat.
 
Jaké je postavení básníka, spisovatele v zemích jako je Slovinsko nebo Polsko?
 
Už jsem vlastně částečně odpověděla v předcházející otázce, samozřejmě, pokud stát dává najevo, že je pro něj kulturní sektor důležitý, vnímá umělce jinak i veřejnost. Když básník nebo překladatel stráví většinu času tím, že přesvědčuje instituce nebo sponzory o tom, že jeho dílo je hodno podpory, už mu ho zase tolik nezbývá na tvorbu samotnou. Na druhou stranu si myslím, že tvůrce by neměl ztratit kontakt s tím nepoetickým světem, který ho obklopuje. Je to těžké hledání rovnováhy, každý to má jinak. Ale obecně se dá říct, že v Polsku nebo ve Slovinsku nejsou umělci vnímáni jako vyžírkové a budižkničemové nebo přinejmenším ne tak silně jako u nás. Pořád je to zaměstnání hodné úcty. Ale je to opravdu těžké. Někoho tenhle „klid na práci“ zkazí. Jiný ho bytostně potřebuje.
 
Vždycky si říkám – teď zabrousím do hudby – kolik by toho mohl udělat dirigent Václav Talich, kdyby nemusel tolik času trávit ponižujícím sháněním peněz pro činnost své filharmonie. Ale i přes to toho dokázal udělat strašně moc a zanechal v hudbě a v interpretačním umění stopu jako málokdo před ním i po něm. A to je právě ten okamžik – ještě jsme nepadli, dokážeme překládat, organizovat festivaly a literární čtení, spokojíme se i s tím, že naše práce není honorována – tak na co vlastně potřebujeme podporu? Zvládáme to i bez ní. Takhle podle mě na nás naše kulturní instituce hledí, sem tam nám přijdou změřit tep, jestli ještě žijeme, a když ano, nechají nás zase ležet na chodníku – však my se z toho vyhrabeme sami. Je to moc smutné a za pár let bude vidět, co ztráta kultury ve společnosti znamená. Vlastně je to vidět už dnes.
 
Dlouhodobě se zabýváte překlady, jaký je pro Vás rozdíl mezi překládáním poezie a prózy? Je tam nějaký?
 
Když už nemůžu víc překládat poezii, naordinuji si prózu. Je to zdravé, to vkročení do racionálnějšího světa. A když končím s překladem nějakého delšího prozaického textu, cítím, jak potřebuji svoji dávku poezie. Jak mě to věcno ničí. A to si přitom vybírám prozaiky, kteří mají velmi blízko k básníkům, anebo jimi dokonce jsou – a v jejich prozaických textech je to dost poznat. To je například případ Stanky Hrastelj, slovinské básnířky, která napsala vynikající román Hraní. Nedávno jsem knihu přeložila, vyjde letos nebo příští rok v nakladatelství Barrister & Principal.
 
Ostravský Protimluv vydal v minulém roce básně Rafala Wojaczka v českém překladu. Někteří překladatelé, kteří se na vydání této publikace podíleli, byli na stránkách časopisu Čmelák a svět označeni, slušně řečeno, za „nevhodné“. Jak vidíte úroveň těchto překladů Vy?
 
To je na dlouhé povídání. Text ve Čmelákovi jsem si přečetla a zdá se mi především neurčitý  - je starý několik let a neřeší konkrétní nedostatky konkrétních překladů, pouze dehonestuje jednotlivé překladatele. Jak moc neaktuální je, vypovídá i skutečnost, že předjímá vydání antologie ve Větrných mlýnech –vyšla však v Protimluvu.
Každý překladatel má svou představu o tom, jak by měl překlad vypadat. Pokud neunese fakt, že jiný překladatel ji může mít dočista jinou, je to smutné, ale stává se to. Sbírka básní Rafala Wojaczka vznikala šest let, překladatelé, kteří na ní pracovali, jsou do jednoho erudovaní a přistupovali k překladům velice poctivě; kniha je nadto vypravena doslovem, který vysvětluje volbu různých překladatelských řešení. Tedy: to, co se mi na první pohled může zdát jako neobratnost překladatelova, je ve skutečnosti autorův záměr, kterým boří konvence psaní do té doby uznávané a tento záměr se překladatel rozhodl respektovat (a podle mého soudu udělal dobře), nepřikrašluje, nevylepšuje, prostě sleduje autorův literární postup – přestože riskuje, že bude nařčen z neobratnosti nebo z neznalosti základních pravidel překladu. Tato dilemata musí řešit každý překladatel poměrně často a vždycky se najde někdo, kdo ho za konečnou podobu setře. To je riziko povolání. Mě Wojaczkowy básně v tomto překladu vtáhly, kniha mi připadá velmi povedená. Co by se mi zdálo zajímavé, právě v souvislosti se zmiňovanými řešeními, už zmínila ve své recenzi na knihu Lucie Zakopalová: jak by vypadala jedna báseň v překladu různých překladatelů? To by podle mě bylo velmi zajímavé dobrodružství.
 
Několik let se podílíte na organizaci festivalu Stranou, letos proběhne už šestý ročník, jak publikum reaguje na „evropské básníky naživo“? Mají o zahraniční hosty větší zájem než o tuzemské?
 
Myslím, že když už někdo přijde, zajímají ho básníci jako takoví a nerozlišuje moc mezi českými a zahraničními. Možná zajímá české básníky, jak se píše jinde... Jistě je to moc zajímavé pro samotné básníky – také proto jsme jeden ročník připravili čtení všech přítomných autorů ve všech jazycích pozvaných. Ale to nás ještě nebylo tolik, obávám se, že dnes bychom něco takového zvládli hůř. Nejde jen o to, že musíte najít překladatele, ale také musí být dost času na to, abychom všechny překlady přečetli. A aby ti, kteří těmito jazyky nevládnou, u čtení neusnuli...
 
Jaký je podle Vás význam překladů pro českou literaturu? 
 
Obrovský. Jen si to možná neuvědomujeme. Je to náš kontakt s okolním světem a současně zpráva o nás samých. Protože neexistují oni a my, všichni jsme my. Máme v tom našem vyžraném pupku Evropy často sklony podceňovat ostatní, posíláme někam všelijaké cizince a náplavy a neuvědomujeme si, že nás neokrádají o identitu, nýbrž nás obohacují. A je to bohužel přístup, který podporují naši politikové a získávají za něj lacino svoje předvolební body. Je to cesta do neštěstí. Protože izolace je neštěstí, byť z ní občas někdo něco dokáže vytěžit.
 
Opičí revue, Denisa Pokrývková, So, 15/06/2013 - 13:43
Zdroj: http://www.opicirevue.cz/obsah/pokud-me-basen-nikam-neposune-neco-mi-neotevre-nemelo-smysl-ji-psat
 

 

Zpět