Básnické hlasy s Lenkou Daňhelovou v Opičí revui

 

Kromě této výjimečnosti – čistě ženského obsazení – se připomnělo také smutné výročí, tedy předvečer úmrtí Jana Balabána, a vzpomínka to byla více než vkusná, protože ji Jakub doplnil svou básní. Zmínka padla také o tom, že Hlasy se tentokrát rozezněly v pondělí místo už tradičního úterý, což se ale neprojevilo v počtu uvědomělých návštěvníků, kterých bylo víc než dost. Ale než budu pokračovat dále, dovolím si ještě poznámku k obsluze – dámám se povedlo něco nevídaného: nejen, že usměrnily rozvernou skupinu, která se chtěla v kavárně před samotným začátkem čtení usadit (a na doporučení slečen se společnost odebrala slavit narozeniny či co na zahrádku – za zavřené dveře), povedlo se jim „zpacifikovat“ jistého chlapíka, který svým hezky řečeno neohleduplným hlasem narušil hned od začátku to „výživné“ ticho kavárny, kam se nechodí řvát, ale hlavně poslouchat, spiklenecky debatovat a dobrácky se hádat. Velká vzácnost a velké pochopení.

 

 

A teď k programu večera: jako první jsme si vyslechli verše Veroniky Motúzové. Milá, skromná dívčina, která se ze začátku nervózně snažila poradit s mikrofonem, přednesla malým hláskem velké básně. Jak řekl Jakub Chrobák, je to „vnitřní svět slovem“. Velmi intimní, opravdu skromné, ale čisté a upřímné. Byl to přednes opatrný a stejný byl i poslech. A jedno zůstává – snad o téhle slečně ještě uslyšíme. Jako druhá se už bez pomoci zmocnila mikrofonu Ivana Kašpárková – ani k jejím básním nemám větší výhrady, ale neodpustím si poznámku o tom, že s narůstajícím počtem přečtených textů se začínala více zaklínat do sebe a její dikce se změnila v trochu nepřirozený proud, který už nerozděloval báseň od básně. Vše se trochu slilo v jedinou promluvu, která nejspíš nebyla určena všem. Ale i tím, že jsme na Hlasech mohli potkat začínající básníky, tedy ne jen ty „prověřené“, se pro mě stalo tohle nepravidelné setkávání s živou poezií důležitější.

 

Ale teď pojedem dál: Lenka Daňhelová. Tato žena se rozhodně nedá přehlédnout, ať už je to z hlediska současné poezie nebo překladatelství. Přečetla texty ze své sbírky Její bolest, kterou vydal ostravský Protimluv (2012), ale taky básně z dosud nevydaného rukopisu další zamýšlené sbírky. Lenka Daňhelová je také prozaička (román Cizinci, Balt-East, 2004), ale především překladatelka a jeden z těch mála lidí, kteří s radostí objevují a zprostředkovávají českým čtenářům literaturu sice blízkou (slovanskou), ale přesto stoupající jazykovou bariérou přehlíženou. Překládá z polštiny, slovinštiny, běloruštiny, a dalších jazyků. Tohoto tématu jsme se po čtení jejich básní dotkli menší rozpravou mezi ní a Jakubem Chrobákem, které dominovala právě slovinská literatura, její vztah k české a naopak. Připomnělo se mimo jiné vydání antologie současné slovinské poezie, které je plánováno na červen letošního roku, a své texty by v ní mělo mít okolo padesáti básníků. Zajímavá byla také její poznámka o tom, že Slovinci mají k dispozici lepší antologii současné české poezie než my.

 

 

 

Ono to teď možná vyznívá, že nekriticky pěju chválu, ale zkuste si na tohle čtení přijít, chodit pak pravidelně, a nevšímat si takových jemností, jako je obsluha, které se nedá absolutně nic vytknout, blízkost lidí, kteří se stejným zájmem zkoumají věčně unikající kouzlo čteného slova, a nikdo se nikoho nebojí na cokoli zeptat, polemizovat, slušně se hádat, nechat se poznat, zkrátka zažít si poezii celou bytostí a vidět v ní sice nedefinovatelný, ale podstatný smysl. Když chodíte na Básnické hlasy, všímáte si zvláštních věcí. Chodíte vyzbrojení a čtete dopředu. A pak zapadáte do nekonečných rozhovorů, které můžou končit až nad ránem. Kolikrát si říkám, že právě na takových čteních je rozprava pod pódiem stejně důležitá jako to, co se odehrává na něm.