Literární průzkum vlastní rodiny podnikl polský spisovatel a fotograf Mikołaj Łoziński. Výslednému textu dal „lapidární“ název: Kniha. V obsahu líčí historky a vzpomínky z rodového archivu a současně oživuje události dvacátého století. Knihu v překladu Lenky Kuhar Daňhelové vydalo nakladatelství Havran.

Osudy tří generací, osobní dramata na plátně tzv. velkých dějin, to je téma Knihy Mikołaje Łozińského zapsané specifickým stylem. Autor popisuje věci, „šuplík“, „telefon“, „sešit“, „brýle“, drobnosti denní potřeby, do kterých se právě ona soukromá dramata a vlastně i celé dějiny světa otiskovaly. Stopy autor prohlíží, vybavuje si vlastní vzpomínky i příběhy tak, jak je slyšel od pamětníků, rodičů, babičky, anebo zprostředkovaně už v mírně legendizované formě. 

Mikołaj Łoziński, Kniha (obálka)Foto: Nakladatelství Havran

„Nevím, zda si opravdu pamatuji dědovy brýle. Možná si je pamatuji jen z fotek, měly tlustá skla, tlusté hnědé obroučky mu zakrývaly půlku tváře. ´Ještě se usměj. Ještě trochu doprava,´ mačká táta spoušť. ´A ještě poslední bez brýlí.´ Děda je pokládá na stůl. Je mu sedmdesát devět let a teď, v tuto chvíli, na poslední fotce, už nic nevidí. Na poslední fotce si asi myslí, že by mohl na ulici minout svého syna a nepoznal by ho.“

Předměty a lidé - mementa minulosti a historie
 
 Autor své hrdiny nijak nešetří a jejich životní cesty jsou tak dlážděny nejen hádkami, rozvody či tahanicemi o majetek, ale i pohromami takříkajíc dějinnými - projevy antisemitismu, válečnými útrapami nebo politicky motivovanými represemi. Některé postavy pak nemají daleko k dobově rozšířeným typům - kupříkladu jeden z dědečků, který se jako vysoký důstojník a přesvědčený komunista dokázal i bez vzdělání domoci skvělého postavení, aby se nakonec v 80. letech strachoval o svůj život. Přesto jsou všechny postavy natolik barvité a je na ně nahlíženo tolika rozdílnými pohledy, že nelze žádnou z nich označit za černobílou ani šablonovitou. 

Łozińského Kniha není jen poutavou rodinnou ságou, ale i výmluvným dokladem toho, jak hluboce a nevybíravě zasáhly bouřlivé dějiny dvacátého století do osudů obyčejných lidí nejen v Polsku, ale napříč celou Evropou. 

Spisovatel a fotograf Mikołaj Łoziński se narodil v roce 1980  

Jeho otec je Marcel Łoziński, jeden z nejvýznamnějších polských dokumentaristů, bratr Pawel je filmový scénárista a režisér. Mikołaj Łoziński žil několik let v Paříži, vystudoval sociologii na Sorbonně. Metodu, kterou použil v Knize, přirovnává překladatelka Lenka Kuhar Daňhelová ke skutečnému probírání se vzpomínkami, „on se na věcech denní potřeby snaží zmapovat stopy členů jak jeho rodiny, do čehož se nenásilně ´vtrousí´velké dějiny, které měly vliv na to, kam se rodina poděla, co se s jejími členy dělo, a samozřejmě jsou tam také dramatické mikropříběhy v rámci rodiny. Uchopit něco tak subtilního přes věci, tím, co po člověku zůstává a pořád si to můžeme ohmatávat, že to je velice ojedinělé.“