Provazochodci na laně skutečnosti

Fenomén „polské školy reportáže“ je ve středoevropském kontextu ojedinělý a záviděníhodný. Pro českého čtenáře je spojen především se jmény Ryszarda Kapuścińského nebo Hanny Krallové, v poslední době pak také Mariusze Szczygła. Zajímavé, jazykově precizní a formálně originální reportáže, které dnes otiskují polské časopisy a noviny a vydávají polská nakladatelství, navazují na tradici, která vznikla v polovině minulého století: většina z dnes ceněných autorů, jako jsou Wojciech Tochman, Jacek Hugo‑Bader nebo Paweł Smoleński, patří k žákům zmíněných reportérů.

Mariusz Szczygieł mluví v rozhovoru pro toto číslo Hosta o počátcích polské školy reportáže a jako jeden z hlavních impulsů, které ovlivnily její formu, uvádí komunistickou cenzuru: nutila autory užívat pro popis okolní reality komplikovanější literární a rétorické figury jako metaforu nebo alegorii. Proč ale výrazná reportérská škola nevznikla třeba u nás nebo v Maďarsku? Cenzura jistě nebyla jedinou příčinou. Důležitá je spíše motivace: touha vyslovit pravdu o skutečnosti. Komunistický newspeak křivil obraz světa tím, že ho popisoval šablonovitě, v úzkých mantinelech ideologie: omezoval témata, o nichž se smělo psát, a určoval, co si o těch povolených smí autor myslet. Polská škola reportáže nebyla jediným polským pokusem vysvobodit jazyk, nástroj uchopování a poznávání skutečnosti, z klišé a prázdných frází. Ryszard Kapuściński, Krzysztof Kąkolewski a Hanna Krallová, slavná „tři ká“, začínali publikovat své nejznámější texty na konci šedesátých let a v sedmdesátých letech. Právě v této době se ke slovu dostává také básnické hnutí Nová vlna a manifest Andrzeje Wajdy a Krzysztofa Zanussiho v roce 1975 zahajuje éru Kina morálního neklidu. Polští reportéři, básníci i režiséři požadovali totéž: svobodně si zvolit a popsat témata a problémy, které považovali za důležité. Jazyk hrál klíčovou roli: přesně tuto skutečnost vyjádřil ve své básni „Jazyk, to divoké maso“ Ryszard Krynicki, jeden z autorů Nové vlny: „Jazyk, to divoké maso, které roste v ráně, / v otevřené ráně úst, živících se obelhanou pravdou, / jazyk, to obnažené srdce, nahé ostří […].“ (přel. Lenka Daňhelová)

Vesmír před africkou chatrčí

Polské reportéry vedla snaha najít způsob, jak popisovat každodennost tak, aby se čtenář stal aktivním účastníkem popisovaných událostí, angažoval se. První impuls vychází od reportéra — představuje předmět své fascinace, který ho přitahuje natolik, že neváhá strávit rok v zákopech, v africké chatrči, krok za krokem navazovat křehké pouto důvěry se svědkem události nebo jejím aktérem. Teprve pak prožitý a promyšlený, ale stále surový materiál začíná skládat do tvaru, který by čtenáři na prostoru několika stránek, v kondenzované formě představil jádro problému. Je to materiál živý: lidské emoce, smrt, radost, zklamané naděje, traumata. Reportér není bulvární žurnalista a jeho nejsilnější a nejproblematičtěji definovatelnou vlastností je citlivost. Hrdina reportáže není fiktivní, je to lidská bytost, která často reportérovi svěřila víc než komukoli jinému — a tato důvěra by neměla být porušena.

Co ještě je na polské reportáži fascinující? Zájem o jiné, cizí — země, osudy, problémy. Zde asi nejsilněji cítíme dědictví nekorunovaného „krále reportérů“ Ryszarda Kapuścińského, který jezdil po celém světě, a v jeho stopách pak další a další: Kavkaz, Gruzie, Ázerbajdžán, Arménie, Kyrgyzstán, Kongo, Nigérie, Etiopie, Ghana, Keňa, Írán, Sovětský svaz… Zájem o jiné státy a národy, například pro Čechy téměř exotické státy na východě, vychází také z polských dějin a geopolitického směřování: Rzeczpospolita mnoha národů, společný polsko‑litevský stát, sahal v sedmnáctém století téměř k Černému moři a tradičními sousedy Poláků byly kavkazské národy a ruská říše; silný vztah z dob společného mnohonárodnostního státu Poláky dodnes pojí s baltskými národy a také s Ukrajinci a Bělorusy; dlouhé období, kdy Polsko zmizelo z mapy Evropy, zase způsobilo, že se polští exulanti, dobrodruzi, ale i političtí vězni ocitali v místech jako Madagaskar, Chile nebo Sibiř a přinášeli odtud první zprávy. Početná polská emigrace, ať už v Severní a Jižní Americe nebo v dalších státech, je důležitá dodnes — problémy jiných kontinentů jsou bližší už jen proto, že tam často žije silná polská komunita. Současná generace polských reportérů na tuto tradici navazuje: Jacek Hugo‑Bader svými reportážemi z Ruska, Wojciech Jagielski a Wojciech Górecki texty z Kavkazu, Wojciech Tochman zprávami o válce na Balkáně, ale také o rwandské genocidě, Witold Szabłowski obrazem euro‑asijského Turecka, Paweł Smoleński přiblížením současného Izraele.

Většina zmíněných autorů píše také o současném Polsku; obě reportérské roviny — zahraniční i domácí — se u nich doplňují. Výhodou reportáže je především to, že se dostává hlouběji než aktuální články a komentáře, je univerzálnější a i po letech vypovídá o situaci, v níž vznikala, o společnosti, která události zažívala, o jejích hodnotách a problémech. To vidíme i na výboru 20 let nového Polska v reportážích, jenž připravil Mariusz Szczygieł. Objevují se v něm charakteristické problémy spojené s dobou politické a ekonomické transformace. Antologie vedle sebe staví reportáže původně publikované v časopisech a novinách — teprve při jejich souvislém čtení si uvědomujeme promyšlené stylistické operace autorů, schopnost vybrat zajímavé a netypické téma a najít pro ně odpovídající formu. Problém si nachází svůj jazyk. Nejedná se přitom o stylisticky samoúčelnou zdobnost nebo prázdnou rétoriku. Vzorem schopnosti škrtat, psát jen o tom nejdůležitějším a dopracovat se v průběhu let k úspornému a zároveň maximálně významově kondenzovanému stylu jsou reportážní knihy Hanny Krallové, která na osudech polských Židů ukazuje metafyzický rozměr tragédie holokaustu, ale i obecně vykořeněnosti a hledání vlastního místa na zemi. Charakteristickým prvkem polské školy reportáže je právě snaha ukázat obecnější rozměr zkoumané problematiky na konkrétních, prožitých nebo pečlivě sesbíraných detailech. Ptát se, pozorně naslouchat. Takový dar ovšem nemá každý novinář. Výjimečnost přístupu skvělého reportéra shrnula Hanna Krallová v knize rozhovorů Jacka Antczaka Reportérka (2007): „Kapuściński se dotýká nejdůležitějších problémů. S nechutí mluvil o novinářích hledajících story, chytlavé příběhy. U něj neexistuje ‚story‘, ale pouze jednotlivost, která nemusí být nutně přitažlivá. Někdo se narodil, žil a zemřel. Třeba ho zabili. Třeba někoho zabil on. Naštěstí stačil před smrtí Kapuścińskému sdělit, jaké kletby sesílá na člověka zlý čaroděj nebo jak umírají staří sloni. A Kapuściński si pak sedne před konkrétní africkou chatrč, neuvěřitelně soustředěně se zahledí do temnoty a vidí celý velký, syntetický svět.“

Osidla non‑fiction

Reportáži se dnes v Polsku daří — a kromě dobrých novinářů na tom má podíl i stabilní zázemí. Tím jsou především média, která texty tisknou a reportéry zaměstnávají — například časopis Polityka nebo deník Gazeta Wyborcza, kde oddělení reportáže po léta vedla Małgorzata Szejnertová a vychovala v něm současnou generaci reportérů. Knižní výbory, většinou nejen složené z publikovaných textů, ale nově zredigované a doplněné celky, vycházejí nejčastěji ve stálých edicích nakladatelství Czarne Andrzeje Stasiuka a jeho ženy Moniky Sznajdermanové nebo v nakladatelství W. A. B. Nejnovější institucí je varšavský Institut reportáže Mariusze Szczygła, Wojciecha Tochmana a Pawła Goźlińského, zaměřený jednak na vzdělávání budoucích reportérů a jednak na pořádání besed a setkání. Důležitou událostí je také předávání Ceny Ryszarda Kapuścińského pro nejlepší reportážní knihy roku.

Kvalitní reportáže jsou nejen pracné, ale také drahé. Autoři samozřejmě často působí zároveň jako zahraniční korespondenti, ale pro zpracování tématu pro reportáž potřebují delší čas, než jaký je nutný k sepsání krátké zprávy. Samozřejmě že i v Polsku se dnes v souvislosti s krizí, ale i proměnami mediální kultury projevuje snaha publikovat místo dlouhých problematizujících textů krátké, úderné a senzační zprávy, objevuje se také tendence za každou cenu, často i na úkor kvality, publikovat novinku dříve než ostatní. Právě tato informační zahlcenost je ale jednou z příčin rostoucí popularity reportáže mezi čtenáři. Skrytá manipulace se zdánlivě „objektivními fakty“ je na hony vzdálená subjektivnímu přístupu reportéra, který otevřeně přiznává, že realitu interpretuje na základě svých autentických zážitků (a často i bádání v archivech nebo studia všemožných pramenů) a nabízí vlastní příběh.

„Literární reportáž“ otevírá rovněž často diskutovanou otázku poměru reality a fikce, jež se v Polsku naposledy rozhořela v roce 2010 po vydání knihy Artura DomosławskéhoKapuściński non‑fiction. Autor v životopise „velkého reportéra“ poukazuje na nepřesnosti a mýtus, který Kapuściński kolem vlastní osoby vytvořil. Nepřiznaná a vědomá manipulace s fakty je samozřejmě porušením důvěry ve vztahu k čtenáři, „smlouvy“, kterou s ním reportér uzavírá. Druhou stranou mince je ovšem zbožštění doslovnosti v kontrastu se schopností vyjádřit příběhem více, než by bylo možné prostým seřazením zaznamenaných skutečností. Wojciech Jagielski se v rozhovoru s Agnieszkou Wójcińskou (Reportéři bez fikce, 2011) zmiňuje o své poslední knize věnované dětským vojákům z Armády Božího odporu, jejíž hlavní hrdinové jsou fiktivní. Mimo jiné říká: „Reportáž má — stejně jako cokoli jiného — svá omezení. Po zkušenostech s touto knihou si myslím, že vyprávění s fiktivními prvky bývá často pravdivější, než kdyby byla všechna popsaná fakta od začátku do konce pravdivá. Kdybych byl v tomto případě věrný reportérskému kánonu, mohl bych z několika desítek dětských vojáků, jejichž příběhy jsem poznal, vybrat čtyři. Kdybych totiž popisoval dvacet dětí, nebylo by to stravitelné. Takže bych patnáct z nich musel umlčet, rezignovat na popis toho, co se jim stalo. S kritickým odstupem od vlastní osoby i práce si myslím, že z takto pojaté knihy se dozvíte o dětech z Armády Božího odporu víc. Jinak bych musel napsat román, ale nevím, jestli by lidé románu uvěřili.“ Každý reportér se pohybuje na tenkém laně mezi věrností skutečnosti a detailu a možností realitu zachytit slovy. Důležitější než těch několik zakolísání, k nimž cestou dojde a která ostatně vytvářejí potřebné napětí, jsou výchozí a cílový bod, mezi nimiž je lano napjato.

 Lucie Zakopalová, autorka  je polonistka, působí v Polském institutu v Praze a na Katedře středoevropských studií FF UK