S Wisławou Szymborskou

„Básník, pokud je skutečným básníkem, musí si stále opakovat nevím," řekla 7. prosince roku 1996 při přebírání Nobelovy ceny básnířka a překladatelka Wisława Szymborská.

Krajina

V krajině starého mistra
mají stromy kořeny pod olejovou barvou,
stezka určitě vede k cíli,
signaturu důstojně nahrazuje stéblo,
je věrohodná pátá odpoledne,
květen lehce, ale přitom rozhodně přerušený,
takže i já jsem se zastavila – ale ano, můj milý,
to jsem já, ta slečna pod jasanem.

Podívej se, jak daleko jsem od tebe odešla,
jaký mám bílý čepeček a žlutou sukni,
jak pevně držím košík, aby nevypadl z obrazu,
jak se předvádím v cizím osudu
a odpočívám od živých tajemství.

I kdybys zavolal, neuslyším,
a i kdybych slyšela, neobrátím se,
a i kdybych udělala ten nemožný pohyb,
tvoje tvář se mi bude zdát cizí.

Znám svět v dosahu šesti mil.
Znám byliny a zaříkání na všechny bolesti.
Bůh se ještě dívá na vršek mojí hlavy.
Modlím se ještě za nenásilnou smrt.

Válka je trest a mír je vyznamenání.
Zahanbující sny pocházejí od satana.
Mám zjevnou duši, jako švestka pecku.

Neznám hrátky zraňující srdce.
Neznám nahotu otce mých dětí.
Nepodezírám Píseň písní
že je přepsaným překrouceným hanopisem.
Co toužím říct, je v hotových větách.
Nepoužívám zoufalství, neboť to není moje věc,
byla mi pouze svěřena do úschovy.

I kdybys vběhl mi do cesty,
i kdybys mi pohlédl do očí,
minu tě na samém okraji propasti tenčí než vlas.

Napravo je můj dům, který znám se vším dokola
i s jeho schůdky a vchodem dovnitř,
kde dějí se příběhy nenamalované:
kočka skáče na lavici,
slunce dopadá na cínový džbán,
za stolem sedí kostnatý muž
a opravuje hodiny.

Elegický účet

Kolik těch, které jsem znala
(pokud jsem je skutečně znala)
mužů, žen
(pokud je možné to takhle dělit)
překročilo ten práh
(pokud je to práh)
přeběhlo přes ten most
(pokud se dá nazvat mostem) –

Kolik se jich po životě kratším nebo delším
(pokud to pro ně stále znamená nějaký rozdíl)
dobrém, protože začal,
špatném, protože skončil
(pokud by to raději neřekli naopak)
ocitlo na druhém břehu
(pokud se ocitli 
a druhý břeh existuje) –

Není mi dána jistota
jejich dalšího osudu
(i kdyby jeden společný osud
pokud ještě osud) –

Všechno
(pokud tím slovem neohraničuji)
mají za sebou
(pokud ne před sebou) –

Kolik jich vyskočilo z pádícího času
a v oddálení stále dojemněji mizí
(jestliže má cenu věřit perspektivě)

Kolik
(jestliže má ta otázka smysl,
jestliže se dá dojít ke konečnému součtu,
dříve než počítající nespočítají sebe)
kleslo do toho nejhlubšího spánku
(pokud neexistuje hlubší) –

Na viděnou.
Zítra na shledanou.
Na shledanou příště.
Už to nechtějí
(pokud nechtějí) opakovat.
Odkázaní k nekonečnému
(pokud ne jinému) mlčení.
Zaujati jen tím
(pokud jen tím)
k čemu je nutí nepřítomnost.

Smích

Dívenka, kterou jsem byla –
znám ji, samozřejmě.
Mám několik fotografií
z jejího krátkého života.
Cítím veselou lítost
pro pár veršíků.
Pamatuji si pár příhod.

Ovšem,
aby se ten, který je tu se mnou,
rozesmál a objal mě,
vzpomenu jen na jednu historku:
dětskou lásku
té malé ošklivky.

Vyprávím,
jak se zamilovala do studenta,
to znamená chtěla,
aby se na ni podíval.

Vyprávím,
jak mu běžela naproti
s obvazem na zdravé noze,
aby se aspoň, ach, zeptal,
co se stalo.

Legrační holka.
Odkud mohla vědět,
že dokonce zoufalství přináší užitek,
jestliže šťastnou náhodou
žije se déle.

Dala bych jí na zákusek.
Dala bych na kino.
Běž si, nemám čas.

Vidíš přece,
že je zhasnuto.
Asi chápeš,
že dveře jsou zavřené.
Netahej za kliku –
ten, co se rozesmál,
ten, co mě objal,
to není tvůj student.

Nejlepší bude, když se vrátíš,
odkud jsi přišla.
Nic ti nedlužím,
obyčejná žena,
která ví jen,
kdy
zradit cizí tajemství.

Nedívej se tak na nás
těma svýma očima
příliš otevřenýma,
jak oči mrtvých.

*

Šťastná láska. Je to normální,
je to důležité, je to užitečné – 
co má svět z dvou lidí,
kteří svět nevidí?

Povýšeni k sobě bez jakékoliv zásluhy, 
první lepší z milionu, ale přesvědčeni,
že tak se to muselo stát – odměnou za co? Za nic;
světlo padá odnikud – 
proč právě na ně, a ne na jiné?
Neuráží to spravedlivost? Ano.
Neporušuje to pečlivě vršená pravidla,
nesráží to z vrcholu mravy? Porušuje a sráží.

Podívejte se na ty šťastné:
kdyby se aspoň trochu maskovali,
předstírali otrávenost a posílili tím přátele!
Poslouchejte, jak se smějí – urážlivě.
Jakým jazykem mluví – zdánlivě srozumitelným.
A ty jejich ciráty a okolky,
důmyslné závazky vůči sobě –
vypadá to na spiknutí za zády lidstva!

Dá se jen těžko odhadnout, co by se mohlo stát,
kdyby byl jejich příklad následován.
S čím by mohla počítat náboženství, poezie,
na co by se vzpomínalo, co by bylo opuštěno,
kdo by chtěl zůstat v kruhu.

Šťastná láska. Je to nutné?
Takt a soudnost o ní přikazují mlčet
jako o skandálu z vysokých sfér Života.
Nádherná dítka rodí se bez její pomoci.
Naprosto nikdy by nedokázala zalidnit zemi,
Dochází k ní přece tak zřídka.

Nechť lidé, jež neznají šťastnou lásku
tvrdí, že nikde šťastná láska není.

S tou vírou bude se jim snáze žít, i umírat.

Básně z poslední sbírky Wisławy Szymborské Šťastná láska a jiné básně, vydané v roce 2007 nakladatelstvím a5 v Krakově, přeložila Lenka Daňhelová.

Zdroj: literární.cz