JEJÍ BOLEST

 
***
 
všechno to co se nestalo
je stejně důležité
jako to co stalo se
pohybujeme se
mezi světy
neznáme hranici
netušíme
který z nich
je skutečnější
kámen 
mlčí odpověď
 
 
 
Podobenství staré feny
 
Její rostoucí nádor na mléčné žláze
připomíná nám vlastní smrtelnost.
Způsob jak tiše prožívá bolest,
naše selhávání.
Když zlehka našlapuje v právě napadaném sněhu
a otáčí se žádostivě k městu,
cítíme vlastní strach z neznámého.
Způsob jak žere, vášnivě vylizuje misku,
je naše lpění na životě.
Taky tak šílené.
 
 
 
***
 
Čímpak se liší 
její bolest od tvé?
Snáší ji lépe
než ty pouhé 
pomyšlení na ni.
 
 
 
můj den je plný otázek
 
a jestli tedy Bůh je
a není ani ve mně
ani v tobě
ale v tom prostoru mezi námi
je tou vzdáleností
proč ho necítíme?
začneme ho vnímat
když vystoupíme ze sebe?
můžeme posunout hranice
svých těl?
svého vědomí?
a kde při tom všem je její Bůh
a proč dopustí její utrpení?
má oči? a jsou taky psí?
a Bůh té kachny, co jsme
včera snědli se zelím
je? a kde se schovával?
věděl, že pro nás znamená
další den k dobru
další den který strávíme
jalovým ptaním se po něm?
po smyslu?
 
 
 
***
 
Tak tichý svět mě svírá.
Ptačí hlas v něm
zní jako výstřel.
Lidská řeč pro něj není.
 
 
V bukovém svahu
 
Zastavit se
do zlatozelené se zahledět,
zjistit, že štěstí není štěstí,
bolest bolestí.
 
Tak dlouho, dokud stromy 
nepřestanou být stromy.
Tak dlouho, dokud se jimi 
znovu nestanou.
 
 

 

 

POZDRAV ZE SUDET

1999

Třiadvacet let po smrti

je ve své zemi Mao stále Bůh
s prstisky předlouhými
a lidi pro něj pláčou
kulhají za svou revolucí
a stále se diví bolesti
kterou jim přinesla
diví se
věří
a slouží
a Mao stále hoduje
olizuje si mastné prsty
a chrochtá
 
Jak si mám představit stvůru
která už ani nemá kam
dělat vroubky za své oběti
a schopné rozsévače zášti
a jejich k uzoufání
přebohatou úrodu -
když mě tady
jen tak málomocně a nudně
nenávidí
jedinej pitomej domovník

(Boj v křesle)


Cestáři
 
Cestáři v létě
u stolu pláčou
a jejich ženy
prosí zimu
zmrzlou na kost
ať už je aspoň za dveřmi
"a nedovol jim spočinutí
než v létě
a ať je hodně krátké"
modlí se k oknu
k slunci za sklem
a děti mají oči kulaté
opírají se o skříň
a kašlou, když za těmi dvířky
vzdychají zimní milenci.

(Pozdrav ze Sudet)
 

Více na http://www.czechlit.cz/nove-knihy/pozdrav-ze-sudet/

Další ukázky např. na stránkách mezinárodního literárního časopisu Pobocza (kwartalnik-pobocza.pl):

 

* * *

Zelená cesta lesem 
do hlavy tunel 
tak zarputile hledám klid 
tak umanutě potřebuji odpustit 
komusi, kdo tudy nechodí.

29.dubna 2007

 

 

* * *

Jak popsat potutelnost pitulníku 
úpornost svízele 
a potměšilost blínu.
Jak přežít bez nutkání
přiřadit vlastnosti 
něčemu, co vedle nás 
jen tak je.

29. dubna 2007

 

 

Rozmluvy s nepočatým dítětem

Tvým otcem bude les 
matkou já voda.
Vymyslím podobu, pohled udivený,
tvé první slovo
a budeš. 
Pod nohama staré listí bude nám šustit.
Letadla nevychýlí se ze svých drah.

30. dubna 2007

 

 

V bukovém svahu

Zastavit se 
do zlatozelené se zahledět 
zjistit že štěstí není štěstí 
bolest bolestí

Tak dlouho, dokud stromy 
nepřestanou být stromy. 
Tak dlouho, dokud se jimi 
znovu nestanou.

16.června 2007, bukovým úvozem ke Keltskému kopci

 

 

* * *

A tak já ulehnu do potoka 

cestou ke Stradonicím 
to znamená, 
že mezi Hudlicemi a Svatou už je blízko, 
mé protivné síly 
se zrovnováží
když černá a bílá skočí s břehu za mnou.
Šumění větru v korunách 
nás spolkne.
Dveře nám otevře, 
které jsme dosud neviděli.

11. července 2007

 

 

Červenec

V úpalném odpoledni 
pukají žárem lusky janovců 
a tráva ještě nastojato 
voní už jako seno 
krvavec utržený 
páchne jak semeno promarněné.
Jako pokaždé.

11. července 2007

 

 

Před odjezdem

Zdálky to vypadalo jako tanec. 
Nohama šoupali jsme o zem,
v objetí těsném, že jsme si až
brali dech.
Jen za zády plot a vysoké kopřivy, 
pod nohama skřípal štěrk. 
Byla to tvoje poslední cesta,
z níž neměl ses vrátit živý.
Beze slov slíbili jsme si 
věčné spojenectví.
Ještě dnes cítím ty kosti křehké. 
A tedy nelze uvěřit
prázdnotě dnešního rána.

13. července 2007

 

 

* * *

Včera ještě se všemi 
v posledním slunci na zahradě 
Dnes 
mokne v lese 
drkotá zuby 
Přes clonu toho,
co se zdá být 
deštěm, 
zkouší dohlédnout toho, 
co se zdá být 
skutečností 
A kroky vzadu se zrychlují 
a blíží 
Ohlédne se - jen prázdno 
beroucí na sebe 
podobu vody padající z nebe...

18.-20. října 2007

 

 

U Visly, Zaskale

S tichou vodou 
odchází barvy 
s tichou vodou 
přichází déšť 
za skálu 
nedolehne už 
klapot koňských kopyt 
a to vše zbylé 
ztlumí skryje les.

2.listopadu 2007

 

 

* * *

Zůstaneš navždy uvězněn 
v svém jazyce. Ve svých zvycích.
Sám. Vzdálenost 
k protilehlé zdi bude ti vším. 
Marně se budeš pokoušet 
sám sobě odpustit. Když 
není co a není komu.
Ten, co byl tebou, už tu není. 
Odešel a nevšiml sis, kdy.

13.listopadu 2007, Kraków

 

 

* * *

Ty jsi zamilovaná, řekla jí. 
Usmíváš se jak pitomeček 
a i ten výraz, ten pokus 
o nenápadnost znám. 
Můj Bože, ty jsi zamilovaná. 
V svém věku. S tím vším 
kolem sebe a v sobě. 
Tolik let.
Můj Bože.

26. dubna 2008

 

 

* * *

                  A.J.

Vítr zní jinak mezi korunami stromů 
nežli mezi domy.
Kořen je lepší 
nežli schod. 
Ve výšce svých očí 
vidím tvůj pas.
Obrátím se 
k lesu.

1. května 2008

 

 

* * *

Jdeme špatně 
křičí Ante v temném lese
na cestě 
kolem nás neviditelní vlci 
cvakají zuby divoce blýskají očima 
Jdeme špatně 
vyje Ante

15. května 2008

 

 

* * *

V každém městě tě někdo čeká.
Ráno zpěv v koupelně za tenkou stěnou.
Nízký let pěnkavy. 
Pára z chladírenských věží
srůstá s oblaky. 
Každá řeč je tvá.

5. června 2008, Velenje

 

 

* * *

O sedmé ráno
jsou dveře kostela i sex shopu 
dokořán rozzívané. 
Větrá se tíseň. 
Kostelník v kýblu vynese 
spadanou omítku.
Prodavač zamete 
a pak za sebou zamkne. 
Žiješ v mých slovech. Žiješ jimi.

18. června 2008, Beroun